Každý jeden z nás je více či méně na pozornosti závislý. Je to svým způsobem velice návyková droga, na kterou se snadno zvyká, ale odvykání je velice bolestivé. Lidé, kteří nedostávají svůj příděl tohoto drahocenného artiklu, jsou schopni se uchylovat k různým, mnohdy opravdu vynalézavým, způsobům jak ho získat. Velkou měrou schopnost oprostit se od ní je závislá na výchově. Stejně jako mnoho jiných věcí, ale v tomto případě se bavíme o tom, kolik pozornosti dostává dítě, když vyrůstá.

Začíná to při narození, dítě brečí a tím přivolává rodiče, ti běží za ním, aby zjistili co se děje a ono je šťastné, jelikož dosáhlo svého a někdo se o něj zajímá a je s ním. Někdo si s ním hraje, někdo na něj kouká a mluví. I když nerozumí, děti se tím učí, učí se tak jazyk, výrazy obličeje, poznávat nálady. Je to opravdu důležité pro jeho růst, jako člověka, pro nás je však podstatnější fakt, že děti, ač tomu mnoho lidí nechce věřit, velice rychle zjistí, že pláč je vlastně vcelku šikovný způsob, jak získat vytouženou pozornost, jak přivolávat své rodiče anebo prostě kohokoli, kdo je v dosahu.

Je to těžké a opravdu bolestivé slyšet, že dítě pláče a tak hned přiběhnete a utišujete ho. V tomto směru je lepší, když dítě není jedináček.

Jedináčci mají veškerou pozornost a tím se i přirozeně častěji stává, že jí požadují ve větším množství, než děti z větších rodin, kde se pozornost rodičů musí dělit na menší kousky. Rozmazlené děti si pak sami vychováváme, jelikož jim, když jsou maličké, splníme, co jim na očích vidíme a když jsou větší, je čím dál těžší jim tuto výsadu odpírat.

Mnoho rodičů pak sklouzne k prosté rezignaci a pomyslně zacpe dítěti pusu tím, že mu koupí, co chce, aby nemuseli řešit, že jim dítě pláče na veřejnosti.

Je velice těžké najít správnou cestu jak vychovávat dítě už proto, že je tu tolik různých názorových směrů, že by se v nich člověk mohl ztratit jako v lese. Pro nás je důležité vědomí, že malé děti se učí mnohokrát rychleji než dospělý. Jsou chytré a moc dobře si uvědomují své potřeby a možnosti.

Nemají nic jako uvědomění si potřeb ostatních, jelikož to přichází až s výchovou. Když něco chtějí, brečí a brečí o to častěji a víc, čím víc jim dochází, jak spolehlivý způsob na vymáhání pozornosti to je.